Nepřemožitelný

Motory strojů řvaly, zpod pneumatik gigantů létaly gejzíry písku, vpředu, dvě stě metrů před čelním vozem se vznášel průzkumový robot, podobný plochému talíři s rychle kmitajícími tykadly. Proud vzduchu, který z něj vycházel, vířil písek. Zvířený prach se v poměrně klidném vzduchu dlouho neusazoval a po průchodu kolony vyznačovala její trasu červená křivolaká stopa. Stíny strojů byly stále delší, cesta vedla k západu. Kolona se vyhnula téměř úplně zasypanému kráteru a po dvaceti minutách dorazila k ruinám. Tady se konvoj rozpadl. Tři vozy bez posádky vyjely vpřed a rozsvítily ostře modrá světla na znamení, že vytvořily lokální silové pole. Uvnitř ochranné clony se pohybovaly dva vozy s lidmi. Padesát metrů za nimi kráčel obrovský zářič antihmoty. V jedné chvíli, když překročili zasypanou spleť jakýchsi potrhaných kovových lan či drátů, museli zastavit, protože jedna noha zářiče zapadla do neviditelné štěrbiny v písku. Z Rohanova vozu seskočily dva arktany a osvobodily uvázlý kolos. Potom se kolona zase rozjela.

To, co nazvali městem, nebylo ve skutečnosti ani trochu podobné lidským sídlištím. Temné masívy, zasypané pohyblivými písky kdovíjak hluboko, tu stály a nepodobaly se ničemu, co znají lidské oči. Pichlavé konstrukce neurčitých tvarů sahaly do výše několika pater. Neměly okna, dveře, dokonce ani stěny. Jedny vypadaly jako zvlněné, velmi hustě pletené sítě, protínající se mnoha směry a zesílené v místech styku, jiné připomínaly složité prostorové arabesky, jaké vzniknou při vzájemném pronikání včelích pláství, nebo síť s trojúhelníkovými a pětiúhelníkovými otvory. V každém větším prvku a v každé viditelné ploše bylo možno najít nějakou pravidelnost, ne tak stejnorodou jako v krystalu, ale nepochybnou, opakující se v určitém rytmu, třebaže na mnoha místech přerušenou stopami ničení. Některé konstrukce byly spojeny v jakési hranolovité útvary, které byly hustě porostlé větvemi (ty větve však nerostly libovolně jako u stromů a keřů: buď vytvářely část oblouku, nebo byly zkroucené do spirály). Většinou trčely z písku kolmo, nalezli však i nakloněné jako pilíře padacího mostu. Vítr vanoucí nejčastěji ze severu nakupil na všech vodorovných plochách a na mírných svazích sypký písek, takže zdálky mnohá z těchto ruin připomínala nevysokou pyramidu s useknutým vrcholem. Zblízka však její zdánlivě hladká plocha ukazovala, co to ve skutečnosti je: systém keříčkovitých ostrohranných prutů a lišt, místy tak propletených, že zadržovaly ve své spleti i písek. Rohanovi se zdálo, že jsou to nějaké krychlovité a jehlanovité úlomky skal, porostlé mrtvým, uschlým rostlinstvem. Ale i tento dojem mizel ze vzdálenosti několika kroků: tehdy se totiž v chaosu zkázy projevila pravidelnost cizí živým formám. Ruiny nebyly monolitní, dalo se do nich nahlédnout mezerami v kovové houštině, která je zcela vyplňovala, nebyly však ani duté. Odevšad vanula mrtvolná opuštěnost. Rohan uvažoval o zářiči, použít násilí však nemělo smysl, nebyl tu prostor, do něhož by mohli proniknout. Vítr honil mezi vysokými baštami oblaka prachu. Pravidelnou mozaiku černých otvorů vyplňoval písek; sypal se neustále v praméncích, které připomínaly miniaturní laviny. Po celou cestu je provázel neustálý sypký šelest. Otáčivé antény, pohyblivé geigery, ultrazvukové mikrofony i detektory záření mlčely. Bylo slyšet pouze skřípění písku pod koly a při změně směru přerývané kvílení hnacích motorů; kolona střídavě mizela v hlubokém chladném stínu, který vrhaly okolní kolosy, a znovu vjížděla na osvětlený písek.

Konečně dorazili k tektonické trhlině. Byla široká sto metrů, zdánlivě bezedná, určitě nesmírně hluboká, neboť ji nezaplnily ani úplné vodopády písku, které vítr neustále smetal dolů. Zastavili se a Rohan vyslal na druhou stranu na průzkum létajícího robota. Pozoroval na obrazovce všechno, co snímal robot svými televizními kamerami, ale obraz byl stále stejný. Robot byl za hodinu povolán zpět, a když se připojil ke skupině, Rohan se po poradě s Ballminem a fyzikem Gralevem, kteří seděli ve vozidle, odhodlal k důkladnější prohlídce několika rozvalin.

Nejprve se pokusili zjistit ultrazvukovými sondami, jak silná vrstva písku pokrývá „ulice“ mrtvého „města". Bylo to dosti zdlouhavé a výsledky si odporovaly, pravděpodobně proto, že podkladovou skálu postihla vnitřní dekrystalizace při otřesu, který vytvořil onu velkou trhlinu. Sedm až dvacet metrů silná vrstva písku vyplňovala tuto ohromnou terénní pánev. Zamířili na východ k oceánu, překonali jedenáct kilometrů klikaté cesty mezi zčernalými ruinami, které byly čím dál nižší, stále méně vyčnívaly z písku, až konečně zmizely; dorazili k holým skalám. Stanuli tak vysoko nad útesy, že hukot vln tříštících se hluboko pod nimi o skály bylo slyšet jen slabě. Pás holé skály bez písku pokračoval k severu řadou horských štítů, které sestupovaly až k oceánu a mizely v jeho zrcadle.