Nepřemožitelný

Zpočátku neslyšel nic kromě šumění proudu a cítil vlastně úlevu, poněvadž nechtěl nic slyšet. Aniž si to uvědomoval, chtěl, aby mozek onoho neznámého člověka byl němý jako kámen. Sax se zvedl z podlahy a upravil mu sluchátka na hlavě. Tu Rohan spatřil ve světle zalévajícím bílou stěnu obraz šedý jak z popela, zamlžený, odehrávající se v neurčité vzdálenosti. Zavřel mimoděk víčka a to, co před chvílí spatřil, bylo výraznější. Viděl nějaký průchod uvnitř lodi, s potrubím pod stropem; celou šířku chodby zatarasovala lidská těla. Zdánlivě se hýbala, ale to se chvěl a vlnil celý obraz. Lidé byli polonazí, zbytky šatů na nich visely v cárech a jejich nepřirozeně bledá kůže byla pokryta skvrnami připomínajícími nějakou vyrážku. Snad byl tento úkaz jen náhodným vedlejším efektem, neboť stejné černé body se rojily na podlaze a stěnách. Celý obraz, jako nezřetelná fotografie zhotovená přes silnou vrstvu tekoucí vody, se chvěl, roztahoval, krčil a vlnil. Zachvácen hrůzou otevřel Rohan oči; obraz zešedl a téměř zanikl, jen stínem pronikal do okolní skutečnosti. Ale Sax se znovu dotkl přístroje a Rohan uslyšel — zdánlivě uvnitř hlavy — slabý šepot:

„… ala ama… lála… ala má… mama…“

Nic víc. Zesílený proud náhle zahučel a zaplnil sluchátka opakujícím se šíleným kvílením, jakýmsi divokým a strašným smíchem; ale to už byl jen proud, heterodyn začal prostě produkovat příliš silné impulsy…

Sax svinoval kabely, pak je nacpal do brašny, Nygren zatím přinesl prostěradlo a přikryl jím tělo i tvář zemřelého, jehož dosud zavřená ústa, možná vlivem tepla (v hibernátoru už bylo dosti horko — aspoň Rohanovi tekl po zádech pot), se lehce rozevřela a nabyla výrazu neobyčejného úžasu. Pak zmizela pod bílým příkrovem.

„Řekněte něco… Proč nic neříkáte?!“ vybuchl Rohan. Sax utáhl řemínky brašny, vstal a přistoupil k němu.

„Vzpamatujte se, navigátore…“

Rohan přimhouřil oči a sevřel pěsti. Jako obvykle v takových chvílích se v něm probouzel vztek, který dokázal jen stěží zadržet.

„Promiňte…,“ vykoktal. „Co to vlastně znamenalo?“

Sax rozepjal prostorný skafandr, který zvětšoval jeho postavu, a nechal jej sklouznout na podlahu. Opět to byl hubený, přihrbený človíček s vpadlým hrudníkem a štíhlýma nervózníma rukama.

„Nevím o nic víc než vy,“ řekl. „Možná i méně.“

Rohan nechápal, ale zachytil se jeho posledních slov.

„Jakto…? Proč méně?“

„Protože jsem tu nebyl — neviděl jsem nic kromě toho těla. Vy jste tu od rána. Vám ten obraz nic neříká?“

„Ne. Oni — oni se pohybovali? Žili snad ještě? Co to měli na sobě? Ty skvrny…?“

„Nepohybovali se. To je přelud. Engramy se ustalují jako fotografie. Někdy jsou složeny z několika obrazů; v tomto případě tomu tak nebylo.“

„A ty skvrny? To byl také přelud?“

„Nevím. Je to možné. Řekl bych však, že ne. Co si o tom myslíte, Nygrene?“

Malý lékař se už vyprostil ze skafandru.

„Nevím,“ řekl. „Asi to nebyl artefakt. Na stropě nebyly, že?“

„Ty skvrny? Ne. Jenom na nich… a na podlaze. A několik na stěnách…“

„Kdyby to byla druhá projekce, pokrývaly by spíše celý obraz,“ řekl Nygren. „Ale to není jisté. Je při tom příliš mnoho náhodnosti…“

„A hlas? To — to blekotání?“ vyptával se zoufale Roha.

„Jedno slovo bylo výrazné: ‚mama‘. Slyšel jste je?“

„Ano. Ale bylo tam ještě něco. ‚Ala… lála…’ to se opakovalo…“

„Opakovalo se, protože jsem prohledal celou temenní kůru,“ zabručel Sax. „To znamená celou oblast sluchové paměti,“ vysvětlil Rohanovi. „To bylo nejneobvyklejší…“

„Ta slova?“

„Ne. Ta slova ne. Umírající může myslet na cokoliv; kdyby myslel na matku, bylo by to asi úplně normální. Ale jeho sluchová kůra je prázdná. Úplně prázdná, rozumíte?“

„Ne. Nerozumím. Co to znamená?“

„Zkoumání temenních vrstev obvykle nevede k cíli,“ objasnil Nygren. „Je tam příliš mnoho engramů, příliš mnoho ustálených slov. Jako byste se pokoušel číst sto knih naráz. Vzniká z toho chaos. Ale on,“ hleděl na podlouhlý tvar pod bílým plátnem, „tam nic neměl. Žádná slova kromě těch několik slabik.“

„Ano. Přešel jsem od senzorického centra řeči až k sukus Rolandi,“ řekl Sax. „Proto se ty slabiky opakovaly, byly to poslední struktury, které zůstaly neporušené.“

„A zbytek? A ostatní?“

„Nemá je.“ Sax ztratil trpělivost a zvedl těžký přístroj, až kůže popruhů zaskřípěla. „Prostě je nemá a konec. Neptejte se mě, co se s nimi stalo. Ten člověk ztratil celou sluchovou paměť.“

„A co ten obraz?“

„To je něco jiného. Viděl ho. Nemusel ani chápat, co vidí, ale fotoaparát také nic nechápe, a přece zachytí to, nač je namířen. Ostatně nevím, zda to chápal, či ne.“

„Pomůžete mi, kolego?“

Oba lékaři odnesli přístroje. Dveře se zavřely. Rohan zůstal sám. Zachvátilo ho takové zoufalství, že přistoupil ke stolu, odhodil plátno, rozepjal košili mrtvého, která roztála a byla už docela měkká, a pozorně prohlížel jeho hruď. Když se jí dotkl, zachvěl se, neboť kůže se stala elastickou; tkáně postupně roztávaly, svaly ochabovaly a hlava, dosud nepřirozeně zvednutá, pasivně poklesla, jako by ten člověk opravdu spal.