Nepřemožitelný

„To kdybych věděl. Aha. Kuchyni si vezměte také, abyste byl na nás úplně nezávislý a mohl v případě potřeby pracovat bez trvalého spojení s korábem…“

Červené, téměř nehřející slunce se překulilo přes nebeskou klenbu. Stíny groteskních budov se protáhly a spojily. Pohyblivé duny mezi kovovými pyramidami honil vítr stále na nová místa. Rohan seděl na těžkém transportéru a dalekohledem pozoroval Graleva a Chena, kteří za hranicí silového pole kopali u úpatí černé „plástve medu“. Popruh, na němž měl zavěšen ruční laser, ho tísnil u krku. Přesunul jej co nejvíce na záda a nespouštěl přitom oči z obou lidí. Plazmový hořák v Chenově ruce svítil jako drobný, ale oslepující briliant. Z transportéru k němu dolehl rytmický zvuk opakovaného volacího signálu, ale on se ani na chvíli neotočil. Slyšel, jak řidič odpovídá základně.

„Navigátore! Velitelův rozkaz! Máme se okamžitě vrátit!“ vykřikl vzrušený Jarg a vystrčil hlavu průlezem věže.

„Vrátit? Proč?“

„Nevím. Opakují stále signál okamžitého návratu a čtyřikrát EV.“

„EV?! To znamená, že si musíme pospíšit. Podej mi mikrofon a vystřel rakety.“

Za deset minut byli už všichni lidé ve vozidlech. Rohan vedl svoji malou kolonu maximální rychlostí, jakou jen kopcovitý terén dovoloval. Blank, který teď vykonával funkci spojaře, mu náhle podal sluchátka. Rohan seskočil dolů do kovového nitra, kde to páchlo rozehřátou umělou hmotou, a v závanech ventilátoru, které mu čuchaly vlasy, poslouchal výměnu signálu mezi Gallagherovou skupinou, pracující v Západní poušti, a Nepřemožitelným. Zřejmě se blížila bouře. Už od rána ukazoval barometr nízký tlak, ale teprve teď vylézaly zpod obzoru tmavomodré ploché mraky. Nebe nad nimi bylo čisté. Na nedostatek atmosférických poruch si nemohli stěžovat — ve sluchátkách to třaskalo tak, že spojení bylo možné pouze morseovkou. Rohan zachycoval série smluvených signálů. Zapojil se na poslech příliš pozdě, nemohl tedy pochopit, oč jde. Poznal jen to, že se Gallagherova skupina také vrací co nejrychleji na základnu a že na lodi byla vyhlášena pohotovost a svoláni všichni lékaři.

„Pohotovost lékařů,“ řekl Ballminovi a Gralevovi, kteří na něj vyčkávavě hleděli. „Nějaké neštěstí. Ale určitě nic vážného. Třeba je někde zával, mohlo to někoho zasypat…“

Říkal to, poněvadž všichni věděli, že se Gallagherovi lidé měli pustit do geologických vykopávek na místě určeném předchozím průzkumem. Sám nevěřil tomu, že došlo k obvyklé pracovní nehodě. Od základny jej dělilo asi šest kilometrů, ale druhou skupinu odvolali zřejmě dříve, neboť v okamžiku, kdy spatřil temný trup Nepřemožitelného, přeťali úplně čerstvé stopy po housenkových pásech. Při takovém větru by nebyly zřetelné ani půl hodiny.

Přiblížili se k hranici vnějšího pole a začali volat řídicí kabinu, aby jim otevřela průchod. Museli čekat neobvykle dlouho, než jim vůbec odpověděli. Nakonec se rozsvítila smluvená modrá světla a vjeli do vnitřního obvodu. Skupina z Kondora tu už byla. Ta tedy byla povolána před nimi, nikoliv Gallagherovi geologové. Kolem stály transportéry, některé kolem nákladní rampy, jiné tarasily příjezd. Panoval tu zmatek, lidé běhali, vázli po kolena v písku, automaty blýskaly svítilnami.

Pomalu se stmívalo. Rohan se v tom zmatku nemohl vyznat. Náhle vyrazil z výšky oslepivě bílý sloup světla z velkého reflektoru. Raketa v něm vypadala jako obrovský maják. Reflektor vyhledal daleko v poušti kolonu světel, komíhajících nahoru, dolů a do stran, což vyvolávalo dojem blížícího se konvoje lodí. Znovu zazářila světla otevíraného pole. Vozy se ještě nezastavily a už z nich seskakovali do písku Gallagherovi lidé, od rampy přijížděl druhý reflektor a špalírem nahromaděných strojů kráčelo několik mužů okolo nosítek, na kterých někdo ležel.

Rohan odstrčil ostatní v okamžiku, kdy ho nosítka míjela, a strnul. V první chvíli si pomyslil, že se opravdu přihodilo neštěstí, ale člověk na nosítkách měl svázané nohy a ruce.

Škubal celým tělem tak, až vrzaly provazy, kterými byl spoután, a široce otevřenými ústy vydával kňučivý, strašný zvuk. Skupina už přešla ve stopách reflektoru, který ji vedl, a k Rohanovi stojícímu ve tmě stále doléhalo to nelidské kňučení, nepodobné ničemu, co kdy slyšel. Bílá skvrna světla na rampě s pohybujícími se postavičkami se zmenšovala a nakonec zmizela v dokořán otevřeném otvoru nákladních prostor. Rohan se začal vyptávat, co se stalo, ale obklopovali ho pouze lidé ze skupiny Kondora, kteří věděli stejně málo jako on.

Uběhla delší chvíle, než se vzpamatoval natolik, aby zavedl aspoň jakýs takýs pořádek. Řada strojů se pohnula za řevu motorů vzhůru po rampě, rozsvítila se světla výtahu a čekající zástup se zmenšoval. Rohan odjel nahoru jako jeden z posledních, s těžce naloženými arktany, jejichž klid mu připadal jako zvlášť zrádný výsměch.