Nepřemožitelný

Chvílemi se z nich vyrojily slabě bzučící dýmy, které kroužily ve vzduchu. Tehdy Rohan ztuhl, ne však na dlouho, protože by se jinak nikdy nedostal na dno kaňonu. Postupoval určitou dobu rozkročmo jako na koni, potom se útes začal rozšiřovat a byl méně strmý, takže už mohl po něm sestupovat, nikoli však bez námahy. Musel si pomáhat rukama, stěží si však uvědomoval průběh tohoto dlouhého sestupu, neboť musel věnovat pozornost oběma stranám současně. Chvílemi slézal tak blízko rojících se keřů, že jejich štětičkovité drátky zachytávaly záhyby jeho kombinézy. Nahoře plynuly proužky dýmu, jiskřící ve slunci, k němu se však ani jednou nepřiblížily. Když konečně stanul na kamenité suti jen několik desítek metrů ode dna, kde se bělavě leskly suché oblázky připomínající kosti, blížila se dvanáctá. Byl už pod pásmem černých keřů. Svah, kterým sestoupil, osvětlovalo do poloviny slunce. Teď mohl ocenit délku zdolané cesty, ale ani se neohlédl. Běžel dolů co nejrychleji, snažil se přenášet váhu těla z nohy na nohu, z kamene na kámen, ale ohromná masa uvolněné suti začala sjíždět i s ním. Rachotila stále hlasitěji, až najednou, už docela blízko vyschlého potoka, mu štěrk ujel pod nohama a Rohan upadl tak prudce, že mu sklouzla kyslíková maska, a několik metrů se kutálel. Zvedal se, aby běžel dál; na modřiny se neohlížel, protože se bál, že mu zmizí z očí postava, kterou zahlédl seshora — oba svahy byly totiž plné černých otvorů jeskyní —, když ho něco varovalo, ani hned nepochopil co, vrhl se zpět na ostré kameny a zůstal ležet s roztaženýma rukama. Z výšky na něj padl lehký stín a ve vzrůstajícím monotónním hukotu, který zahrnoval všechny rejstříky, od hvízdání až po basy, jej obklopilo černé beztvaré klubko. Snad měl zavřít oči, ale neudělal to. Jeho poslední myšlenka se týkala toho, zda přístroj, který měl zašitý do kombinézy, neutrpěl prudkým pádem. Přemohl se a zůstal bezvládně ležet. Nepohnul ani okem, a přece viděl, jak nad ním visí hučící mračno, jak dolů vysouvá pomalu se rozvinující chapadlo, spatřil zblízka jeho konec, který vypadal jako ústí inkoustově lesklého víru. Kůží lebky, tvářemi, celým obličejem pocítil tisíce teplých dotyků vzduchu jako dech rozdrobený na milióny částí. Něco se mu otřelo o kombinézu na prsou, obklopila ho téměř úplná tma. Náhle se toto vzdušné chapadlo, stále prohnuté jako miniaturní chobot, vrátilo zpět do mraku. Bzučení zesílilo. Mravenčilo mu od něj v ústech, cítil je kdesi uprostřed lebky. Pak zesláblo. Mrak stoupal téměř kolmo vzhůru a měnil se v černou mlhu, rozprostřenou od jednoho svahu k druhému. Ta se rozpadla na jednotlivá rotující klubka, která vklouzla do nehybného kožichu houští a zmizela. Ještě dlouho ležel bez pohnutí jako mrtvý. Napadlo ho, že už k tomu možná došlo, že snad nebude vědět ani kdo je, ani kde se tu vzal, ani co má dělat, a z té myšlenky dostal takový strach, že prudce usedl. Náhle mu bylo do smíchu. To, že tak mohl uvažovat, znamenalo, že je zachráněn. Mrak mu neublížil, dal se tedy oklamat. Snažil se ovládnout nesmyslný smích, který se mu zvedal v hrdle a začínal jím otřásat, až se dusil. To je hysterie, pomyslel si a zvedl se. Zdálo se mu, že už je zcela klidný. Upravil si kyslíkovou masku a rozhlédl se. Člověk, kterého viděl seshora, byl pryč. Slyšel však jeho kroky. Zřejmě už minul toto místo a zmizel za zřícenou skálou sahající do poloviny dna kaňonu. Běžel za ním. Kroky se stále víc blížily a byly podivně hlučné. Jako kdyby ten člověk kráčel v železných botách. Běžel a cítil jehly bolesti pronikající od kotníku ke kolenu. Určitě jsem si vymknul nohu, pomyslel si; mával zoufale rukama, opět se mu nedostávalo vzduchu, už se začínal téměř dusit, když jej spatřil. Kráčel přímo vpřed mechanickým, dlouhým krokem, postupoval z balvanu na balvan. Blízké skalní stěny tleskavou ozvěnou opakovaly zvuk jeho kroků. Náhle se v Rohanovi zhroutila naděje. Byl to robot, a ne člověk. Jeden z arktanů. Vůbec nepřemýšlel o jejich osudu, o tom, co se s nimi stalo po katastrofě; při útoku mraku se nalézaly v prostředním transportéru. Byl od něj už jen několik desítek metrů. Tu zpozoroval, že levá robotova ruka je roztříštěná a bezvládně visí a že jeho kdysi lesklý pancíř je poškrábán a pomačkán. Rohanovo zklamání bylo veliké, avšak za chvíli ho napadlo, že bude mít aspoň při dalším pátrání společníka. Chtěl na robota zavolat, ale něco jej od toho odradilo, přidal tedy do kroku, předešel ho, postavil se mu do cesty a čekal. Avšak dva a půl metru vysoký obr jako by jej vůbec neviděl. Rohan zblízka postřehl, že má rozbité miskovité ucho, kde byla uložena radarová anténa, a v místě objektivu levého oka zel otvor s nerovnými okraji. Kráčel však dost jistě na svých ohromných nohách, pouze na levou kulhal. Když se vzdálenost mezi nimi zkrátila na několik kroků, Rohan na něj zavolal, ale stroj mířil přímo k němu, jako kdyby byl slepý, takže mu musel v poslední chvíli ustoupit z cesty. Přiběhl k robotovi podruhé a chtěl ho uchopit za kovovou tlapu, ale ten mu ji lhostejným pohybem vytrhl a kráčel dál. Rohan pochopil, že i tento arktan se stal obětí útoku a že s ním nemůže počítat. Bylo mu však zatěžko zanechat bezradný stroj vlastnímu osudu a navíc začal být zvědav, kam vlastně robot míří, vybíral si totiž co nejrovnější cestu, jako kdyby měl vyhlédnutý cíl. Po krátké úvaze, během níž se robot vzdálil o několik metrů, se vydal za ním. Robot došel ke kamenité suti a vstoupil na ni. Kamení, které mu létalo zpod širokých chodidel, nevěnoval nejmenší pozornost. Vylezl asi do poloviny kamenitého svahu a pak se zřítil. Klouzal dolů a stále přitom kráčel ve vzduchu, což by za jiných okolností vypadalo směšně. Potom se zvedl a opět začal stoupat do svahu.