Ve stínu lípy

Po chvíli mlčení teď řeči nitěvyzáblý krejčík uchopil se hbitě:A přece dím, že v cizím jenom krajipoznání vzácná jablka nám zrají.Kdo za pecí se dočkal šedé hlavy,jen polovičním zůstal člověkem;jemnější mrav a názor žití pravýlze ve světě jen získat dalekém.Květ mnohý doba v novot ostrém vánís haluzí krejčoviny odnesla;však nejvíc, páni, želím cestování —té krásné, vonné růže řemesla.Jak vesele se tovaryš bral z domus ranečkem lehkým, lehkou myslí k tomu!Jak nad ním obláček po nebes báni,putoval volně luhem, doubravou;kam pohlédl, svět šírý v usmívánívstříc rozpínal mu náruč modravou.Tak putovat – rty časem sklonit žhavéna džbánu lem, jejž bílá dlaň ti skýtá,a s díky vzhlédnout ve dvě hvězdy tmavé,nad nimiž mák se v černou kadeř vplítá,pak ulehnout si v trávu pod jabloní,jež stinnou větev s vonným poupětemna víčka lehce přivřená ti kloní,a čekati, až v písku rozjetéms plechovou zdobou, pestrým řešetemvůz formanův se přikolébá líněa pohostí tě v šíré plachty stíně,navečer posléz branou zčernalouv cizího města pestrou, šumnou vřavuse pohřížiti, k tovaryšů davubez péče sklonit hlavu ospalouna kůpu odstřižků, za družných řečí – —nad cesty takové zda rozkoš větší?Když vzpomínám na mladá svoje léta —co zemí viděl jsem, kus jaký světa!Byl ve Vídni jsem. – Tam jen život pravý!Kostelů mračno, lázně, divadla,že Praha celá v paláců těch davyco krůpěj do moře by zapadla,a deset chrámů svatovítských stěžíby štěpánské jen po šíj´ sáhlo věži.Mnich uherský mne blíže Tokajenáprstkem vína prastarého hostil —sám svatý Štěpán révy k němu rostil —na šírém světě také nezraje!Toť byla vůně jako z nebes květůa prška perel nádherného vznětu,kypící oheň, purpurové blesky —a každá krůpěj v ceně granát český.Ba, v Benátkách až byl jsem, páni, v díle.Ó, což bych mohl vyprávěti vámo svatém Marku, slavné Campanile!To město plyne na moři jak prám,jsouc k Italie břehům připoutánořetězy tlustšími než lodní lano.Tak dláždění si spoří vláda obce;v ulicích čluny, gondolemi zvané,dvojzubé na sáh vypínají zobcejak černé noty, dvakrát čárkované.Uprostřed města dávné slávy zjev,ohromný palác dožů, k nebi strmí,kde křídlatý svatého Marka levna zbožné obce útraty se krmí.A vzdechů most – leč týden sotva dostna vypsání všech města pamětností.Než jeden příběh snad vás pobaví.Byl tehda hoch jsem švarné postavy,líc broskve nach, na bradě lehké chmýří,a s očima, z nichž lásky bůže míří

nechybným šípem v dívčí útrobu, —nu, slovem; krasavec.(Tu s paty k hlavěkruh posluchačů jeho podobupohledem plachým přelét´ ostýchavě.)Když při okně jsem sedal na stoles těkavou jehlou, křížem štíhlé nohy,tu stíhával mne sladký pohled mnohýz hedvábných záclon pyšné gondole.Však pohled můj, nedbaje skvostných člunů,dvou jenom záclon hlídal řasný běl,jenž v okně za lagunou propouštěltvář časem sladkou, jako oblak lunu.Ba, slunka jarního byl bratrem spíšten svěží obličej, pln záře smavé,v němž pod lehkým jen křídlem řasy tmavé,skloněným snivě, stinnou měli skrýša v důlku brady, důlkách smavých lícíbůžkové lásky, něžně laškující.Zakrátko seznal jsem, že oko jejítéž na mně dlívá plno záliby,že drobné prsty častěj´ odslánějíbělostných záclon skoupé záhyby,a brzy mluvou zraků blahou, bolnoujsme vyznali si lásku obapolnou.Však princeznu mou čaroděje zléhohlídaly mračné, bdělé pohledy;byl strýc to přísný, vzrůstu obrovského,pochmurný titan, morous škaredý.Jak rozvalená mračna v horském kraji,v nichž stále bouřka hrozebná se tají,obočí husté v krabatou mu tvářposupně visí; – než se zasní komu,jízlivých blesků osvítí je zářa z úst mu rachot zaburácí hromu.Než na nejvyšší vrchol všeho pychuto v očích mých jej věru povzneslo:že s takou tváří muž ten bez ostychu —cukrářství tropil sladké řemeslo.Bělostné čapky naškrobené řasymu objímaly pusté černé vlasy;nad hlavou časem sběračky se mih´nevinný znak a plátna čistý sníhkol údů obrovských se vlnil k patě —divoký dravec v nevinnosti šatě!Nebylo pochybnosti, – hrozný strýcuhodl srdci našich tajnou shodua všechen zřetel soustředil v tom bodu;jak přízrak těkavý se jeho líckol mého andílka vždy v okně tmělaa hněvné oči po mně obracela.Když pomeranč pak mocnou proklál ranou,s úšklebkem hledě, jak se nože hranoukrůpěje perlí šťávy zardělé,a při tom na mne zrakem pozasvítil,tu bylo mi, jak ve vlastní bych cítilútrobě ostří toho čepele.Než lásky zápal neustoupil zlobě.O brance zadní, nad lagunou snivou,jsem zvěděl posléz´, v příhodné kam doběgondoli možno řídit mlčenlivou.Den umluvené schůze málo hbitě,při marné práci k večeru se krad´každičkou chvíli přetrhl jsem nitěneb knoflík přišil do prostředu zad.Zřím oknem však, že škaredému strýcitéž nejapnou dnes dívka pomocnicí.Dort chystají tam, ajhle! převeliký,že člověk z nouze usedl by v něm,v podobě divné jakés basilikyse sloupem mnohým, římsou, obloukem.Již nad cukrovou, okrouhlou mu stěnou

třesavá sličné stavitelky dlaňbojácně lepou umisťuje báň,figurkou, květem hojně ozdobenou.Však pod prstem jí s květy, poupatynejeden bůžek smavý, křídlatý,jenž měl se vznášet nad lahodným sídlem,poklesá k zemi s porouchaným křídlem.Teď krov již hrdý nad římsou se klene —a k obdivu zve dílo dokončené.Strýc vyšel z domu, – rychle, rychle k činu!K princezně zakleté tichounce plynu,již v cukru, oranžů a cibéb říšimne klečícího v náruč povznášía sladký žár, jimž rtové její dýší,je lahůdek všech soubor nejdražší…V tom klíče chřest – ó, běda, strýcův krok!Pryč odtud, pryč! Ku dveřím divý skoka klopýtnutí – střemhlav do kádě,tam zadělané v půdu teď se kácíma s omáčkou se syrobovou vracímjak postní kapr v temné parádě.Jak tekutá, hle! říza po mně plynemok sladce přítulný a z cípů všechkol kolem hustou krůpějí se řine,lpí na rtu, líci, bradě, ve vlasech,slzami sladkými má víčka klíží —a z venčí nepřítelův krok se blíží.V rozhodný okamžik však dívčí dlaňpozdvihla dortu obrovského báň,mé tělo do prázdného nitra vklouzlo,krov poklopil se – s bohem, lásky kouzlo!Ach, uvěříte, mučírnou že pravoumi byla sladká, cukrová ta skrýše;na bobku v ní se choulím, sotva dýše,v kolena přitažená skloněn hlavoua chvím se bázní, nezdvihne-li maníkrov její mstitel zkázonosnou dlaní,i čekám teskně chvíle příhodné,kdy narovnám zas tělo svobodné.Však slyším jen, jak tyran dívku plísní,že plýtvá syrobem; by klidila se, velía do práce se dává s hlučnou písní.I slyším, jak nůž brousí otupělýa blíž se bere; v duchu zírám již,jak dortu víko lehounce se zdvíhá,zrak slídivý se noří v moji skrýša tygří zlobou jiskřivě se zžíhá,jak na skloněný, ubohý můj vazocele skvoucího se nese ráz.Však ruka vražedná můj žalář míjí.Dál tiše naslouchám a každý zvukjak baňka mučivá v mou skráň se vpíjí:tu do hmoždíře obrovského tlukpředtuchou traplivou mi v duši hostízdeptaných údů, rozdrcených kostí,tu pánev syčící mne tušit učícit raků živých, nad ohněm kdy bzučí,tu pod válcem, jenž těsto hladí chutě,se v duchu tenčím, šířím dál a dála naposledy v kotouč svíjím dutě:tak bez konce s mou úzkostí si hrálvrah nevědomky, stále kol se šina,šukaje vůkol, to neb ono kutě,stokráte k dortu hrozivě se vina, —odstíny smrti všaké, tvary různétak maloval mi v bohatosti hrůzné.Kdes četl jsem, že jakýs patron soběsmrt sladkou zvolil v sudě malvazu:mně ustýlala v sladším ještě hroběobava trapná, v krasším obrazu.Jak Jidáš natřen syrobovou mastí

v cukrové strachem umíral jsem pastipod libým věncovím cukrových květů,motýlů, holoubátek, amorettů,zadýchán sladkou parou, v nozdry ssajelahůdek nesčíslných vonný vánek;tak hodiny jsem dlel – až v jiné krajemě znenadání unes´ pevný spánek.Jak dlouho spal jsem, nemohu vám říci.Procitnuv, s kolenou jsem zdvihl skráňa promnul oči; syrob na nich lpícía dotknuvší se lebi dortu báňmi hlásaly, že nebyl pouhým snemžalostný konec lásky cukrování,že zdřevěnělé údy dosud chráníklec nevídaná v nitru lahodném.Snad možno vyklouznout, snad prázdna dílna!mi čelem problesklo – i bystřím sluch.Však uprchla mi naděje ta mylná:kolkolem podivný se hlásí ruch,zmatený hovor, nožů, číší znění, —mráz nové hrůzy po zádech mi jde;snad ani dílna cukrářská to není,snad potloukám se s dortem bůhvíkde!Ba jistě, jistě – hostiny to zvuky:neznámých vřava hlasů, sklenic ťuky.Snad hody svatební, snad křtiny šumné,snad banket veřejný neb dvorní kvas,neb rozkoš bujnou pitky nerozumnétu s dortem okrašluju – zpral to ďas!Již není pochyby, že mezi spánkemjsem přenesen byl s místa bůh ví kam,– co slepý pasažér – s cukrovým stánkemkams na tabuli ve kruh pánů, dam,již sotva tuší, že v té stolu zdobějich veselosti klnu v marné zlobě.Na vrchol svého vězení se v duchubázlivě nořím, rozesílám hledpo vlnícím se pestře šumném ruchu,v němž strmí žalář můj co slavný střed.Korunou bílou, purpurnou i sinouz váz drahých pyšné kytice zde kynou,a plodů jižních mnohobarvý pychz mis usmívá se zlatých, stříbrných;kol tabule pak mezi hrdé muževe slavné černi, rukaviček sněhuženštiny v blesků démantových šlehůjsou vpleteny jak pyšné, smavé růže.Vybrané žerty, duchaplné vtipykol kmitají se jako lesklé šípy,až náhle něčí ruka k posledupo dortu sáhne – jeho krov se zboří —a zjev můj žalostný se povynořívznešené společnosti pohledua před ni stane v syrobovém hávu —dík za takého představeni slávu!Či chasa mravů méně vybíravýchzde žertem rozbije mou křehkou skrýša já z ní vyskočím, jak bídná myšdo chumle kocourů a koček dravých?!Však naslouchejme! Jak to mlaská, srkákol do kola, co hlad mne tuto rmoutí!Jak bujně židle o židlici trká,a já zde nemohu ni prstem hnouti!Uprostřed cukru vězím v samé žluči —Kol všechno veselím a smíchem zvučí,ohnivá v lících plane révy kreva slyš! teď bujný rozléhá se zpěv:Do sklepa přišel milý hosta vzbudil čirou veselost.Okýnko jeví oknu v zářia za ním květu šeptá květ,tvář jasná jasně hlásá tváři,

co porosený výská ret,vše učí se jen sladkým tónům:Vinum bonum! Vinum bonum!I zvony hlaholí to zvonům:Vinum bonum! Vinum bonum!Snad studentů hod bujný, duch můj hádá.Však zpěv ten hrdla nevýskají mladá.To svatba, tuším. Slyším žerty bujné,jež slýchají se, k hostiny když sklonuk ložnici šilhá ženich za oponua v hostí spánky víno tepe rujné.Však nejsou hosté stydliví to zvláště,jich povídačce, vtipu, hovoruje valně třeba Martinova pláště —ba, sněm to mistrů v tomto oboru.Tu volný šprým smích budí neskonalý,hned za ním jiný s chechtotem se valí,tak v nevázané stíhají se melelehtavé žerty, šašky, paboňky —buď dámy uprchly neb rdí se celejak nejkrásnější světa pivoňky.Teď nohou šelestění, číší znění,obecné těžkých křesel šramocení —hlas pronik´ z družiny, na chvilku němé:«Nejprve tobě, otče, připijeme!»Přec tedy křtiny! Nač bych meškal dále?Již nesnesu tu hroznou polohu.Ven mezi hosty vínem rozháralé —snad zástěrou si žertu pomohu.Přemítám chvílí – sahám po záklopu.Však on teď připevněn. Tu rázný vzmach —proraziv čelem liché vzdory stropu,v žaláře svého stojím sutinách,rozbité cukru stěny, zdoby něžnémne pokrývají kol jak chumle sněžné.Nic nevidím. Jen slyším, jak se kolemvše bouří, prchá, učiněný Babel,poháry, vázy kácejí se stolema výkřik ozývá se: Ďábel! Ďábel!Než já tu k řeči zdobné slova strojím:Promiňte, dámy, páni, ctění hosté,že nezván k vaší besedě se pojím.Zdráv buď, ty šťastný otče, s dítkem svojím!Nech plémě tvé jak Izákovo vzroste!Smích ryčný zavzněl. Prohlédl jsem nyní —Nastojte! Spousta kápí, lysých hlav,rozprchlý mnichů různolících davkolkolem chumelí se šírou síní.Ten žehná se, ten zraky na mne poulí,ten v křesle smíchem nezbedným se choulí.A otec domnělý je starý mnichs kulatou tváří jako slunce rudé,když v západě poslední mráčky chudému bělavě se chvějí na skráních;o palec palcem nad břichem zde točía slzy smíchu splývají mu z očí.Vše vysvětleno. V cukrovém, hle! stanutak zchromlé údy mé se octnulyzde v refektáři otců františkánů,slavících šumně Porciunkuli.Na konec, spláchnuv syrobový brod,jsem tamo zapěl s nimi o závod:V klášteře mešká dobrý hosta budí čirou veselost.Okénko jeví oknu v zářia za nim květu šeptá květ,ač nestojí to v breviáři,přec na chóře to mumlá ret,i k varhan se to druží tónům:Vinum bonum! Vinum bonum!A zvony hlaholí to zvonům;Vinum bonum! Vinum bonum!