Tak letos jela Marticka do Frantiskov'ych L'azn'i – to v'is, ty zensk'e veci a tak, zkr'atka vypadala spatne. To se v'i, j'a ji tam nechal hl'idat – takov'eho mrzk'eho chlapa jsem platil, kter'y se tam ostatne v'alel jen po hospod'ach… To je zvl'astn'i, jak se cel'y zivot korumpuje, kdyz to v jedn'e jedin'e veci s tebou nen'i v por'adku; jsi cel'y necist'y, m'as – li na jedin'em m'iste skvrnu.
Marticka mne psala
(Мартуся мне писала)… tak nejak nejiste a zakriknute (как-то неуверенно и испуганно;Marticka mne psala… tak nejak nejiste a zakriknute… jako by nevedela o cem; to se rozum'i, j'a jsem se v tech dopisech stoural a hledal mezi r'adky… Jednou teda jsem od ni dostal dopis, adresa byla ‚Frantisek Mates, vysetruj'ic'i soudce’ a tak d'ale; a kdyz to otevru a vynd'am jej'i list, vid'im nadpis: Drah'y Arture!
Clovece, mne klesly ruce
(у меня опустились руки;Clovece, mne klesly ruce. Tak tady to konecne je. To se tak nekdy stane, kdyz clovek p'ise v'ic dopisu, ze je strc'i do neprav'ych ob'alek. Vid, Marticko, to je hloup'a n'ahoda, co? Az mne j'i, hochu, bylo l'ito, ze se mne tak vydala do rukou.